Ortler

Ortler (3.905 m)

Hintergrat: AD-/III+/firn do 45°

FOTOGALERIE

Termín:
21.6. - 24.6. 2008

Itinerář

Den 1:

Solda (it.) / Sulden (něm.) (1.846m) -> chata K2 (2.330m) = 1,5h (+484m)
Chata K2 (2.330m) -> Hintergrathütte (rif. Coston) (2.661m) = 1,5h (+330m)

Den 2:

Hintergrathütte (2.661m) -> Ortler (3.905m) = 12h (+1.244m)
Ortler (3.905m) -> Ortler bivak (3.318m) = 1h 30min (-587m)

Den 3:

Ortler bivak (3.318m) -> Payerhütte (3.029m) = 2h (-289m)
Payerhütte (3.029m) -> Tabarettahütte (2.556m) = 45min (-473m)
Tabarettahütte (2.556m) -> Solda (1.846m) = 40min (-710m)

Den 4:

Ojezd ČR

Kliknutím na obrázek v textu otevřete nový, větší.

V Chamonix již přes měsíc prší a déšť se mění ve sníh už nad třemi tisíci metry. I když jsme si na to vyhradili dva týdny za sebou, ani jeden nám nevyšlo počasí. Naštěstí se v Rakousku vytvořilo čtyřdenní "okno" pěkné oblohy a my narychlo vyrážíme uspokojit své horo choutky na Ortler.

Cesta k Hintergrathütte. foto by © Jan Virt

Gran Zebru (KönigSpitze) 3.850m foto by © Jan Virt

Ortler je nejvyšší hora Tyrol i celého bývalého Rakousko-Uherského mocnářství. Často je nazývána "Králem Východních Alp". Nachází se v jihozápadním cípu jižních Tyrol. Zejména jeho severní stěna se strmě zvedá nad údolím Suldenu. Skupina Ortleru se rozkládá v severní Itálii na území tří provincií: Trient, Sondrio a Balzano. Je silně zaledněna, má téměř sto ledovců a skoro 80 třítisícových vrcholů, z nichž je 18 vyšších než 3 500 m (www.treking.cz). Na jeho vrchol vede několik cest, z nichž nejznámější je asi normální výstupová trasa začínající na Tabarettahütte, resp. Payerhütte, vedoucí po masivním ledovci. Mezi horolezecky zajímavější však patří výstupy přes hřebeny Hintergrat (AD), Hochjochgrat (D-), Marltgrat (D) a Rothbockgrat (D+). Mapa a informace v italštině jsou zde: Hřebenovky na Ortler

Počátek hřebene. foto by © Jan Virt

Z Prahy odjíždíme v osm hodin večer a se zastávkou na spaní poblíž Innsbrucku dojíždíme následujícího dne v jedenáct hodin dopoledne. V Soldě lze bez problémů dlouhodobě zaparkovat buď u nástupu na lanovkou k restauraci K2, který se nachází kousek vedle kostelíka nebo dále přes Sulden u lanovky na Shaubachhütte. Na výběru vhodného místa záleží, z které strany se chcete dostat na Hintergrathütte. My volíme parkoviště u lanovky na K2, a to z toho důvodu, že po sestupu z Tabarettahütte to budeme mít k autu blíže a nebudeme muset přes velkou část Soldy pěšky. I když byl výjezd lanovkou na K2 velmi lákavý, ignorujeme ji a hned nastupujeme na cestu číslo 3, která se postupně line lesem. Po asi hodině a půl docházíme k lyžařskému areálu, který svým uměle upraveným terénem hyzdí jinak nádhernou tyrolskou krajinu.

Nad sněhovým polem Oberes Knott. foto by © Jan Virt

Zpětný pohled na Oberes Knott. foto by © Jan Virt

Přímo k chatě K2 ale nejdeme, namísto toho začneme po vyšlapané pěšině traverzovat směrem na jih. Za zhruba další hodinu jsme u poloprázdné chaty Hintergrathütte, která právě ten den otevřela svá vrátka sezóně 2008. Po chvíli ale dorážejí i další "opozdilci" mezi kterými je i parta retro horolezců, oblečených a vybavených ve stylu alpinistů z konce 19. století. Jelikož nemáme rezervaci, musíme vyčkat až do páté hodiny, kdy nám rázná chatařka přiděluje šest postýlek v prvním patře. Ubytování je naprosto luxusní, všude jsou dřevěné palandy s polštáři a povlečenými dekami. Při placení jí ještě musíme sdělit, na co že se to zítra chystáme a podle toho nás i ve 3:30 ráno budí. I když se nikomu moc nechce, k večeru jdeme jako obvykle prozkoumat terén, který půjdeme následující ráno ve tmě. Navigace není obtížná a šotolinový nástup je dobře prošlápnutý.

Nad klíčovým přelezem, v pozadí Signalkopf. foto by © Jan Virt

Ve 3:30 vládne na chatě čilý ruch. Ti co si zaplatili snídani žužlají uvnitř veku a popíjí čerstvý čaj. My "tvrďáci" vylézáme ven a kuchtíme české speciality, jako jsou chleba s májkou, klobása a vlastní čaj. S vědomím, že by nás stejně většina ostatních alpinistů předběhla hned na nástupu, dopíjíme v klidu čajíček a ve 4:30 opouštíme Hintergrathütte. Čelovky už pomalu nejsou třeba, ranní slunce po chvíli osvětluje okolní kopce a my vzhlížíme na úchvatný hřeben. Po počátečním nudném nástupu přichází dřina ve strmém firnovém svahu. Vzhledem k relativně teplé noci není sníh tak tvrdý, jak bysme si přáli, ale i tak se jde dobře. Po vstupu do prvních slunenčných paprsků zastavujeme a sundaváme přebytečné prádlo. Bohužel stačila chvíle nepozornosti a při této aktivitě se mi zkutálela zrcadlovka asi o sto metrů níž, kde se naštěstí zastavila ve sněhovém žlábku. S hrůzou scházím dolů a shledávám ji v obale netktnutou, a to jsem si ještě specielně na tento výstup kupoval nový, lépe vypolstrovaný obal. Nu což, co by člověk neudělal pro trénink.

Na exponovaném hřebeni. foto by © Jan Virt

Horolezci na druhém sněhovém poli. foto by © Jan Virt

Za chvíli s vyplazeným jazykem dobíhám zbylou skupinku a pokračujeme dál. Hřeben se postupně mění a výstup nabírá na zajímavosti. Začínají první lehké lezecké úseky v mačkách (II), mixový terén následován velkým sněhovým polem nazývaným Oberes Knott, na kterém odpočíváme a dobíjíme baterky. Po jeho vystoupení se dostáváme před jehlu Signalkopf, kde je potřeba krátké slanění a traverz. Slaňák je dobře viditelný a v traverzu jsou dva nýty. Po skalnatém traverzu následuje vzdušný sněhový hřeben, který se Vaškovi natolik zalíbil, že si na něj v půlce sednul a asi pět minut se kochal nádhernými výhledy do údolí. Hned za tímto hřebenem na nás čeká nejtežší místo výstupu, asi čtyřmetrový, mnoha návštěvníky uhlazený komín se spárou (IV). "S chutí" se do něj bez batohu pouštím. Je dobře odjištěný, dole je nadobro zaseknutý friend, nad ním skoba, pak smyce a na vrcholu vyčnívá oko z ocelového drátu. Dle mého názoru je lepší ho přelézt v mačkách, alespoň tak po vymydleném vápenci neklouže bota.

Po této pasáži už následují převážně lezecké úseky (III). Jako jištění používám nejvíce friendy a smyčky, občas lze narazit na nějakou tu skobu. Bohužel se v těchto pasážích velmi zdržujeme, hlavně z logistických důvodů, kdy nám v šesti ne vždy stačila dvě lana a proto jsme na sebe museli čekat. Asi ve třetí čtvtině výstupu prostupujeme dalším sněhovým polem, tentokrát už o mnoho strmějším. Jěště několik trojkových lezeckých úseků, mix a jsme na vrcholu. Katastrofický čas: 16:30, hlavně z důvodu věčného čekání na lano.

Sestup po ledovci je opravdu náročný. Brouzdáme se rozbředlým sněhem, překračujeme několik malých trhlin a za hodinu a půl se doplazíme k bivaku. Bivak má pět míst na spaní, další dva se vejdou na podlahu. Sestup až na chatu Payerhütte zamítáme, bylo by to "o hubu". V našem rozhodnutí se utvrzujeme druhý den ráno. Sestup vede ještě kousek po ledovci, pak se nastupuje na další hřeben. U dřevěného kříže se dá buď slanit a dojít k chatě po ledovci, nebo sestoupit po nové ferátě (řetězy). Možnost dva se nám zdá rychlejší. Po řetezech se dostáváme do malého sedla, následuje další výstup, traverz a sestup místy jěště zasneženými skalnatými úseky. Chata je už na dohled, ještě poslední táhlý traverz po zasněženém suťovisku a jsme na prosluněné terase Payerhütte. Lahvové pivo Forst do nás zahučilo jedna dvě a po chvíli pokračujeme na Tabarettahütte.

Kolem třetí hodiny odpoledne zastavujeme na výchozím parkovišti u lanovky. Kluci co zaparkovali na opačné straně Suldenu zjišťují výhody tohoto fleku. Bylo jasné, co bude následovat a odvážím je naším sporťákem na jejich parkplatz. Pomalu se blíží večer, jet hned narychlo domů se nám nechce. Pizza a domácí džus nám doplňují energii i morál. Unavení a vysmátí zároveň sedíme na terase restaurace a vzhlížíme k mohutnému Ortleru. Severka vypadá moc hezky, ale to musíme nejdřív zvládnout Hintergrat za pět, ne dvanáct hodin.

Spolulezci: Václav Kadlec, Vladislav German

FOTOGALERIE

Odkazy:

Hintergrathütte - Info o Hintergrathütte (Rifugio Coston)