Zachovejme tradiční pravidla českého pískovcového lezení!
Výstupní dokument pracovní skupiny „ANTIMAGLAJZ“
Pracovní skupina formuluje důvody, proč by měla současná lezecká generace respektovat zákaz používání magnézia v
pravidlech pískovcového lezení, a prosazovat jejich zachování jako celku. Zároveň hodnotí možné dopady zrušení tohoto
zákazu, formuluje protiargumenty na nejčastější námitky a navrhuje způsob dalšího postupu.
Pískovcová etika
Hodnota sportovního výkonu při horolezectví je určována několika hledisky, jako jsou náročnost, obtížnost, styl, roční
doba provedení výstupu apod. V rámci skalního lezení, kam patří i pískovcové lezení, jsou pro určení hodnoty výstupu stěžejní
dvě hlediska, a to styl a obtížnost.
Obtížnost je poměrně jasné a srozumitelné hledisko, vyjadřuje míru fyzické námahy a potřebné tělesné obratnosti nutné pro
přelezení daného lezeckého úseku - přičemž obtížnější je to, co dokáže přelézt méně lidí. Pro snadnější vyjádření obtížnosti
se v minulosti ustanovily tzv. klasifikační stupnice s jednotlivými stupni. Hledisko stylu je více členěné, rozeznává se styl
lezení (volné, technické aj.), přičemž volné lezení se dále rozlišuje na styl přelezu (tj. OS, RP, PP, apod.), a pak posuzuje
především míru nasazení umělých prostředků umožňující výstup, což se vyjadřuje ustáleným výrazem ´čistota stylu´. Platí, že
čím méně je použito umělých prostředků usnadňující výstup a skála po výstupu zůstává co nejvíc ve svém původním stavu, tím
je styl čistší a výstup hodnotnější.
Vysoká hodnota pískovcového lezení dle saských pravidel je právě v čistotě stylu. Tato „čistota“ je dosažena akceptováním
určitého omezení umělých prostředků, které by výstup jinak ulehčily. Je to především maximální využívání přírodních
jistících bodů (vůči skále šetrné jištění smyčkami), definované minimální rozestupy mezi kotevními prostředky osazenými ve
skále (větší rozestupy mezi kruhy a tím zachování psychické složky horolezeckého výkonu), a mimo řadu dalších také zákaz
při výstupu používat magnézium nebo jiné chemické látky vysoušející ruce lezce. Tato omezení sice zvyšují hodnotu výstupu,
ale horolezci přidělávají starosti, což se přirozeně projeví poklesem druhé složky horolezeckého výkonu, a to obtížnosti.
Spatřujeme zde podobu známých spojitých nádob s kapalinou, kdy vzestup hladiny v jednom sloupci doprovází pokles hladiny v
druhém sloupci nádoby. Je potřeba si uvědomit, že nasazením umělých pomůcek sice zdánlivě zvyšujeme složku obtížnosti, ale
za cenu, že si to jinde ulehčujeme (tj. kazíme si styl). Celková hodnota výstupu se ale nezvyšuje, je to jen „směna“ v
rámci uzavřeného systému - tam uberu, a tady přidám.
Svár mezi stylem a obtížností tvoří jeden z velkých příběhů horolezectví. Potkáváme v něm jména jako jsou Hermann von
Barth, Paul Preuss, Josef Smitka, Walter Bonatti, Royal Robbins, Reinhold Messner a mnoho dalších. Osou tohoto příběhu je
poznání, že jedině při zachování čistého stylu je posun obtížnosti vzhůru tím skutečným kvalitativním skokem vpřed. Jen
prostá fascinace stupněm obtížnosti je tou spolehlivě svůdnou cestou, jak horolezectví dostat do krize. Není důležité jen
„kolik“, ale také „jak“. Před více jak sto lety se kdesi ve střední Evropě, v Sasku a Čechách, stalo něco mimořádného.
V samém počátku zdejšího horolezectví na pískovcových skalách si místní lezci uvědomili, že s nasazením neomezeného množství
technického nářadí a umělých pomůcek je každá cesta vylezitelná, ale sportovní hodnota klesá. Proto došlo ke stanovení
zásad, jak výstupy provádět a které umělé pomůcky je přijatelné použít. Takto definovaná pravidla lezení roku 1913 písemně
sepsal saský lezec Rudolf Fehrmann. Fakt, že úroveň čistoty stylu byla písemně kodifikována a navždy dána k paměti jako
výzva pro tehdejší lezce, a lezce následujících generací, nemá v historii horolezectví z té doby obdoby. Zrodilo se
pískovcové horolezectví, a skalní oblasti pískovcových skal Saska a Čech se staly neuvěřitelně vzácnou enklávou,
kde se po celé století navzdory různým módním trendům promyšleně pečuje o čistotu stylu volného lezení a sny o těžších
výstupech nejsou ničeny „inflací hodnot“, ale jsou ponechány pro následující generace lezců.
Jednou z charakteristik, jak poznat čistý styl, je zachování co největší míry přirozenosti stavu skály po výstupu.
Použití chemických prostředků na vysoušení rukou (jako je magnézium), které ulpívají na skále, čistotu stylu silně kazí.
Povrch skály v místě chytu je zanášen cizorodou látkou, vrstva nanášeného chemického prášku se tlakem utemovává do podoby
tvrdého povlaku, který zcela mění přirozený charakter pískovcové skály. Tato změna skály, byť provedená jedním lezcem,
bere šanci na čisté lezení všem, kteří by chtěli následovat. V převislých stěnách (které nejvíce skýtají možnost obtížných
výstupů), kde na skálu nedopadá déšť, je změna povrchu skály nanesením vrstvy chemického prášku trvalá, magnézium zde
zůstane z hlediska krátkého lidského života prakticky navždy. Nějaká mechanicky provedená očista skály není později možná.
Provozovatelé umělých horolezeckých stěn staré chyty očišťují drátěným kartáčem nebo tlakovou vodou, ale takový postup
na měkké pískovcové hornině nelze použít, neboť by naprosto došlo ke zničení i vlastního chytu.
Pokud chceme zachovat vzácnou hodnotu čistého stylu při výstupech na pískovcových skalách, je dostatečným důvodem pro
zákaz používání magnézia jeho setrvání na pískovcové skále, a z toho vyplývající znemožnění výstupu bez něj. Samozřejmě,
jakákoliv restrikce (omezení) není vždy všemi přijata s nadšením (jinak by totiž ani nebyla potřeba), ale v prostoru
České republiky je stále dost jiných skal, kde z hlediska horolezecké etiky není problém magnézium používat (jedná se
například o celý Český kras, Moravský kras, Střední Povltaví, Bořeň, Pálavu a mnoho dalších skal z tvrdých hornin po celé
České republice). Při takových možnostech by mělo být zachování čistého stylu lezení na pískovcových skalách v Čechách
naprosto pochopitelné. Čas si nikde nekoupíme, a jestli jsme něco získali vývojem delším než století, je to vzácnost,
kterou si nesmíme nechat zničit.
V současnosti je v Evropě a ve světě populárním trendem ve skalním lezení snaha o dosažení co nejvyššího stupně obtížnosti.
Také je to zajímavá a napínavá disciplína lezení, ale v Evropě i u nás je dostatek skalních oblastí, kde si lidé terén pro
tuto formu lezení uzpůsobili. Nemá význam ji vnášet do pískovcových skal, kde již kvůli povaze měkké pískovcové horniny není
možnost mít nějak výrazně obtížnější výstupy než na vápenci. Jestliže se budeme na písku snažit o honbu za nejvyšším stupněm
obtížnosti za cenu snížení čistoty stylu, může se stát, že nebudeme mít ani jedno, ani druhé. Skončíme jako hlupáci, kteří
nemají nic. Svět zahraničního horolezectví si hodnotu čistého stylu a pískovcového lezení uvědomuje. Připomeňme si
mezinárodní setkání horolezců v Innsbrucku roku 2002, které přijala tzv. Tyrolskou deklaraci, vyzdvihující význam uchování
přirozeného prostředí skal pro další generace (viz Článek 8 bod 3: „Skála a hory jsou omezenými zdroji pro dobrodružství,
jehož se účastní lezci různých zájmů z mnoha po sobě následujících generací. Uvědomujeme si, že další generace si budou chtít
najít svá vlastní, nová dobrodružství uvnitř tohoto omezeného zdroje. Budeme se snažit přizpůsobit skály a hory jen tak,
abychom neznemožnili příležitosti v budoucnosti“). Pískovcové horolezectví v Sasku a Čechách zde bylo velmi ceněno. Co se
týká hodnoty stylu, tak například britský horolezec Leo Houlding zde pronesl větu: „Styl výstupu je víc než výstup za každou
cenu“. Přímo k problému používání magnézia se vyjádřil Herbert Richter v populární knize Pískaři: „Lezení mělo do teď – také
ve starých cestách – neustále nádech dobývání. Každý, kdo cesty opakoval, musel o pohybech při lezení sám rozhodovat a každý
chyt a stup sám objevovat. S magnéziem došlo k procesu, kdy se lezecké oblasti proměnily ve fitnessparky a lezecké cesty s
bíle označenými chyty v atletické cvičné terény. Tím se znovu vzdalujeme další kousek od základní linie horolezeckého
sportu. … Je to váš kraj, milí čeští přátelé, který si zničíte.“ (Pískaři, str. 90). A v podobném gardu úplně nedávno
Thomas Huber: „… pískovcové lezení je něco úžasného. A je správné, že se v Čechách na pískovci nesmí používat magnézium. …
Co mám rád, jsou tradice a staré zvyky. Respektování tradic. Je to něco, co jsme ztratili například v některých částech Alp,
kde chybí úcta k prvovýstupům z dřívějších dob a staré túry se přenýtovávají. Budu respektovat zvyklosti v Labských
pískovcích, když tam budu chtít lézt? Vážím si jich, takže určitě. Budu respektovat tradici v (anglických) oblastech s
gritstone? Když tam budu chtít vylézt těžkou cestu, nejprve si ji zkusím s horním lanem, a když ji bezpečně zvládnu,
rozhodnu se: Dobře, vylezu ji na prvním konci! Jedná se tedy o diametrálně odlišný přístup k lezení. Vždy budu nadšený,
když se v oblastech jako jsou Labské pískovce uchovají tradice. Když se tamní zvyklosti vytratí, ztratí se úplně všechno!
Přijdou chlapi s nýty, vše převrtají, a veškeré tradice budou pryč, jako se například stalo v Dolomitech nebo nemusíme
chodit moc daleko – jako u nás v Berchtesgadenu. Převrtali všechny klasické cesty a jsou spokojeni, když je dnes coby
bezpečně vynýtované linie běžně leze padesát lidí najednou. První klasický prvovýstup je už pryč jen kvůli lidem, kteří
lezení berou pouze jako konzumní záležitost. Dovedeš si představit, že by v Yosemitech někdo navrtal nýty vedle spár? To by
si tady nikdo nedovolil.“ (Montana, 2007, číslo 6, str. 54)
Čistota stylu lezení na pískovcových skalách je tím nejvzácnějším, čím můžeme jako horolezci České republiky přispět k
dějinám a stavu světového horolezectví. Nebuďme tou hloupou generací, která to zničí!
Ochrana přírody
Stará pískovcová pravidla vznikla dlouho předtím, než se vůbec ustanovily státní instituce mající na starosti ochranu
přírody. Přesto v sobě saská pravidla obsahují princip, který se někdy popisuje slovním obratem „trvale udržitelný rozvoj“,
tedy zacházení s věcmi a přírodou tak, aby různé procesy neničily podmínky, které dané procesy vůbec umožnily. Je to poněkud
nečekané, ale pískovcová pravidla horolezců v době svého vzniku myšlenkově přeběhla svou dobu. Když posléze vznikaly
instituce ochrany přírody, horolezectví podle saských zásad bylo ve skalních pískovcových oblastech zavedené a nově
ustanovené instituce jej více či méně akceptovaly. Akceptovaly je ale jako relativně šetrnou sportovní činnost podle oněch
promyšlených, starých saských zásad. Nelze čekat, že nyní orgány ochrany přírody připustí, aby se v pískovcových skalách v
chráněných územích najednou začalo provozovat lezení formou, kdy dochází k výraznému zásahu a změně přirozeného stavu skály.
Celá snaha o používání magnézia na pískovcových skalách nám zničí pracně vybudovaný „status quo“ a poškodí diplomatickou
snahu o vyjednávání stávajících podmínek pro provozování horolezectví v chráněných územích.
Protože vztah se státními orgány ochrany přírody je pro nás zásadní, podívejme se na téma „legalizace používání MG na
písku a ochrana přírody uvnitř ČHS“ blíže, a to právě z pohledu státních orgánů ochrany přírody a dosavadní praxe při
vyjednávání podmínek pro provozování horolezectví. To za předpokladu, že Český horolezecký svaz zůstane institucí, která
bude pro své členy, resp. zahraniční návštěvníky z členských federací UIAA, vyjednávat podmínky k provozování horolezecké
činnosti v chráněných oblastech.
- Magnézium je chemická látka, která se ve volné přírodě jednoznačně projevuje jako cizorodá a její působení na
ekosystémy není pozitivní ani neutrální. Míra negativního vlivu není objektivně stanovena, nejsou zpracovány relevantní
výzkumy o vlivu MG na jednotlivé složky ekosystému (rozhodně ovšem existuje jistý vliv na strukturu skal a jejich
mikroreliéf, na živočichy a rostliny, včetně mikroskopických, rovněž na vzhled a estetické působení přírodních složek).
Ve zvláště chráněných územích nebo v místech s výskytem zvláště chráněných druhů organismů je prioritní veřejný zájem na
ochraně přírody, artikulovaný zákonem, orgány ochrany přírody v případě cizích vlivů s ne zcela známým dopadem na předmět
ochrany oprávněně postupují podle principu předběžné opatrnosti - nelze tedy očekávat zásadní vstřícnost k MG a jeho
toleranci nebo bagatelizaci jeho vlivu na přírodu.
- Magnézium jednoznačně ulehčuje sportovní výkon a na písku umožňuje rozšířit časovou periodu intenzivního využívání
skal (teplé počasí...). Společně s některými dalšími trendy v moderním lezení (snižováním objektivního i subjektivního rizika
vývojem technologií, zahušťováním fixních jisticích bodů, nacvičováním a přelézáním TR...) působí směrem ke zvýšení
návštěvnosti lezeckých oblastí a zvyšováním frekvence výstupů. Logickými dopady jsou zvýšené opotřebení skal a
„pobytové stopy“ po návštěvnících v území včetně eroze, odpadků, „produktů metabolismu“ nebo třeba hluku atd. Tato skutečnost
je v přímém rozporu s posláním ochrany přírody, která má za povinnost zachovat definované cenné složky přírody a krajiny v
původním stavu nebo jejich stav zlepšovat ve směru k přirozenému stavu.
- To jsou východiska pro přirozený konflikt lezení obecně a lezení s MG konkrétně se zájmy ochrany přírody. Je třeba
zdůraznit, že ochrana přírody je celosvětově uznávaný veřejný zájem, který je v českých podmínkách formulován a upraven
obecně závazným právním předpisem. Naproti tomu horolezectví je spíše zájmem skupinovým - k jeho popsání jako veřejného
zájmu dosud uspokojivě nedošlo (pouze nepřímo např. obecným proklamativním prohlášením v zákonu o podpoře sportu). Většina
významných lezeckých terénů v ČR (a u pískovců zvláště) požívá nějakého stupně územní ochrany a horolezectví je zde
regulováno nebo přímo zákonem zakázáno (zákaz v základních ochranných podmínkách národních parků, národních přírodních
památek a rezervací, podmínka výslovného souhlasu ochrany přírody podle bližších ochranných podmínek většiny přírodních
rezervací a některých CHKO). Zákazy je možné prolomit, ovšem pouze v režimu výjimek ze zákona a souhlasů ve správním řízení,
na které není právní nárok a základním kritériem je nepoškozování chráněného přírodního prostředí. Je třeba říci, že současný
pro horolezce relativně příznivý stav je výsledkem mimořádné tolerance ochrany přírody. Ministerstvo životního prostředí
jako ústřední orgán státní správy a metodický garant pro správy NP a CHKO akceptuje rozsah výjimek a souhlasů jen velmi
neochotně. Uvědomme si, že „výjimka“ pro lezení je zcela mimořádná, protože neurčitému počtu tisíců osob umožňuje vstupovat
do nejpřísněji chráněných částí přírody, včetně národních rezervací a 1. zóny národního parku. To je anomálie, která je
ochraně přírody vytýkána mnoha ostatními zájmovými skupinami i veřejnou správou a je otázkou, jak dlouho bude možné udržet
stávající stav. Jakákoliv disturbance v dosud nastavených podmínkách a vztazích může urychlit proces, na jehož konci bude
zvýšená restrikce vůči horolezcům.
- Naprostá většina lezeckých terénů je nějakým způsobem chráněna s přímou regulací lezení. Zatím se to zcela netýká
kaňonu Labe, ovšem připravuje se již déle vyhlášení NPR na pravém břehu. V loňském roce byla navíc schválena evropsky
významná lokalita v rámci soustavy Natura 2000, a to po obou březích Labe - povinností ČR je nejpozději do 6 let vyhlásit
zde chráněné území. Lze předpokládat, že v ochranných podmínkách tohoto území bude radikální omezení lezení. Na to, jestli
a jak se rezervace vyhlásí, se horolezců nikdo ptát nebude - jejich zájmy by snad mohly hájit obce nebo vlastníci pozemků,
to je však velmi iluzorní představa.
- V případě, že zákaz MG na písku zmizí z pravidel sportovního lezení ČHS, lze podle předběžných stanovisek
jednotlivých Správ CHKO a NP předpokládat, že zákaz v každém případě zůstane v podmínkách ochrany přírody pro konkrétní
oblasti. Není pravda, že by zákaz MG byl v těchto územích upraven výhradně odvoláním na pravidla ČHS. Většinou je to již
formulováno jako výslovná podmínka ochrany přírody. I v případě, že by odvolání na Pravidla existovalo, logicky se vztahuje
k Pravidlům aktuálně platným v době vydání správního rozhodnutí, tedy k Pravidlům, ve kterých je zákaz MG zakotven. Pokud
bude ochrana přírody postavena před situaci, kdy bude jediným garantem dodržování zákazu MG, v naprosté většině upraví svůj
celkový přístup k lezení ve svěřených oblastech. Změkčení pravidel, zvýšení návštěvnosti a dopadu na přírodu povedou na
jedné straně k plošným omezením lezení (nebude souhlas s horolezectvím v některých lokalitách vůbec), na straně druhé k
lokálním omezením časovým (už teď je řada oblastí, kde se neleze od 1. dubna, ale od 1. května nebo dokonce od 1. července).
V lokalitách, které lezcům zbudou, lze očekávat kromě zpřísňování podmínek ochrany přírody také řádové zvýšení dohledu nad
dodržováním podmínek včetně sankcí. To není výhrůžka, ale konstatování reálného stavu věcí.
Možný dopad změny pravidel: ztráta pro ČHS výhodného „statutu quo“, ztížení pozice pro vyjednávání s orgány státní OP,
vedoucí pravděpodobně k omezení míst vyhrazených pro lezení.
Podklady:
„My, lezení a magnézium“ – souhrnná zpráva o stanovisku místně příslušných správ CHKO.
Stanovisko MŽP - stanovisko MŽP bylo ČHS doručeno dne 2. 4. 2008,
tedy až po konání VH, pro kterou byly podklady zpracovávány.
Fotografická dokumentace: MG a chyty
Na umělých stěnách mohou chyty čistit drátěným kartáčem. Když už je chyt ke konci své životnosti opravdu už hodně olezlý
magnéziem, tak jej správci vymění za nový s drsným povrchem. Oproti tomu přírodní chyt drátěným kartáčem čistit nemůžeme,
protože bychom skálu zničili. Nakonec by nejvíce exponované chyty v přírodě vypadaly jako na staré, neudržované a zanedbané
umělé stěně.
Protiargumenty
1) Bez magnézia nejsou možné špičkové výkony.
Ale jsou, jen se nesmí za nejdůležitější brát jen stupeň obtížnosti. Naopak výstupy na pískovci v duchu saských pravidel
jsou velmi špičkové svým čistým stylem.
2) V cizině (např. USA) se s magnéziem na pískovcových skalách leze.
Že to jinde dělají jinak, ještě neznamená, že to musíme napodobovat a zkazit si tak vzácnost, kterou máme. Mimo to pouštní
pískovce v USA na obrovských a pustých pláních nejsou to, co poměrně malé pískovce v Čechách a Sasku, kde je krajina hustě
obydlená, a krajina je úzce spjatá s kulturou. (Navíc v USA zákazy znají. Na některé pískovcové útvary je lezení úplně
zakázané například z tak zvláštního důvodu, jako je náboženství). Jako horolezci musíme pochopit, že skály nejsou jen pro
nás.
3) Jinde na skalách v České republice se tak leze.
Opět – že je to jinde neznamená, že to musí být všude. Jinde se nevyvinula tradice tak odvážného čistého lezení. To, že
jinde lezou s magnéziem znamená, že mají menší čistotu stylu, než je na písku. Jakou výhodu má kazit na písku čistotu stylu?
To je naopak to, co musíme uchovat (protože je vzácné a je toho na světě málo).
4) Pot škodí stejně jako MG. Pot z rukou zanáší chyty špinavým „slizem“.
Kde jsou ty „oslizlé“ chyty? Vezměme si modelové průměrně rozsáhlé skalní město o 100 věžích. Když na každou věž povede
celkem osm cest a každá cesta bude mít po dvaceti chytech pro pravou a levou ruku, v oblasti bude nějakých 32 tisíc chytů.
Kde vidíme po sto letech horolezectví na českých pískovcích ty strašně opocené chyty?
5) Není prokázaná škodlivost MG.
Vlastní chemický vliv magnézia na pískovec není tím jediným důvodem zákazu. Ale i kdybychom se tomuto dílčímu problému
věnovali, musíme vzít potaz, že takový relevantní výzkum je drahý (v řádu sta tisíců). Už jednou byla investice do takového
výzkumu VH ČHS odmítnuta. Pokud někdo požaduje, aby škodlivost dokazovali „ochranáři“, je úplně mimo. Ochranáři chtějí
uchovat přírodní, původní prostředí, na to mají v určitých územích oprávnění ze zákona. Nemusejí něco prokazovat. Naopak ten,
kdo tam chce něco zanášet, musí prokázat neškodnost.
6) Magnéziová vrstva chrání skálu v místě chytu před ošoupáním.
Tento poznatek vychází z pokusu, který se odehrával v hale (tedy bez chemického vlivu vody v atmosférické vlhkosti).
Výsledky takového „pokusu“ jsou argumentem k ničemu. Kromě toho to jen potvrzuje, že přirozený povrch skály se zanese a
vlastně už není možné dotykem cítit přirozený povrch pískovce.
7) Vždyť to oprší.
Po dešti je mokro, a tehdy se na pískovci lézt nesmí. Jakmile pískovce uschnou, tak stačí, aby prvním lezoucím po
uschnutí byl někoho s magnéziem, a ten cestu zanese, čímž znemožní tomu, kdo magnézium na skále nechce mít, si zalézt bez
něj. Argument s „čistícím“ deštěm prostě nemá smysl. Kromě toho na převislých stěnách, kde nezaprší, zůstávají stopy po
magnéziu na svých místech několik let.
8) Magnézium je přirozený pokrok, to bychom se mohli rovnou vrátit ke konopnému lanu a bosým nohám.
To bychom mohli, čistota stylu by jistě vynikla J. Lano z umělých vláken (ale třeba i lezečky s gumou) nahradily to, co se
používalo i dřív (prostě lano a obuv), a nahradily to hned v momentě, kdy to bylo ekonomicky dosažitelné na trhu. Naproti
tomu magnézium bylo levné a ve sportu (např. gymnastika) dávno používané už v meziválečném období. Přesto jej předchozí
generace pískovcových horolezců nepoužívaly, protože se držely saských pravidel čistého stylu. Tlak používat magnézium přišel
až v 80. letech, kdy nastala móda dosažení co nejvyššího stupně obtížnosti na úkor čistoty stylu.
9) Zákaz magnézia je netolerantnost.
Naopak! Lezec bez magnézia nic nikomu nekazí. Jako by tam skoro nebyl. Naopak ten s magnéziem zanechává v terénu jeho nános
a znemožní svým přelezem všem ostatním mít čistou skálu.
10) Magnézium chrání prsty.
Ano, to je pravda. Ale víc je potřeba chránit přirozený povrch skály a vzácnou, jedinečnou sportovní čistotu lezení v
pískovcových oblastech.
11) Tak ať je MG povoleno od určitého stupně obtížnosti.
Tento argument se objevuje často, zejména jako požadavek špičkových lezců, kteří skutečně v cestách pod jejich
výkonnostním horizontem magnézium nepoužívají.
- Povolení magnézia od určitého stupně obtížnosti znamená, že bychom od určitého stupně obtížnosti rezignovali na
čistotu stylu. Ač se povolení od určitého stupně tváří jako kompromis, je to ve skutečnosti svým důsledkem vlastně opět
zabití pískovcového horolezectví podle saských zásad. Vždyť právě snaha o zvýšení stupně obtížnosti, ale při zachování
čistého stylu, je tím pokračováním pískařského způsobu horolezectví. Pokud magnézium legálně vpustíme do obtížných cest,
zaškrtíme pískovcové horolezectví na horním konci klasifikační stupnice, a tím ho de facto zničíme. Ukončíme možnost
pokračovat v příběhu pískovcového lezení, bereme možnost následujícím generacím to dokázat na nedotčené skále čistým stylem
bez magnézia.
- Na řešení podle stupně obtížnosti nepřistoupí ani orgány ochrany přírody, a to z prostého důvodu. Není jasná metoda,
jak takové cesty objektivně rozpoznat. Může se to zdát být zvláštním argumentem, ale je naprosto nutné pochopit, že např.
při přestupkovém řízení je věc zjištění objektivní skutečnosti zásadní. (Stráž přírody se při udělování pokuty nesmí splést,
jinak jim hrozí, že budou viněni ze zneužití pravomoci veřejného činitele). Problémy při posouzení, v jaké obtížnosti se
lezec nacházel, mohou nastat při lezení variant, nebo jen při části výstupu (např. jen po určitý kruh), a nakonec ani
faktické stanovení stupně není objektivní (sami víme, jak často se „překlasifikovává“).
- Špičkoví lezci na špičkových cestách jsou vzorem pro méně špičkové lezce v méně špičkových cestách a pyramida vzorů
táhnoucích k napodobování se stále rozšiřuje. Je to vidět i na současném stavu, kdy se magnézium v rozporu s pravidly
používá už i na snadných cestách.
12) Tak ať se leze s magnéziem jen někde.
To „jen někde“ už je, a jsou to tzv. nepískovcové skály. Skalních oblastí s tvrdými horninami je v České republice dost,
a je jich dost i v Evropě, včetně blízkých sousedních ze zemí. Co je dobrého na zmenšování něčeho vzácného? Naopak se až
chce říci: „Škoda, že toho máme tak málo“. Dobrodružství horolezectví podle saských zásad může v budoucnosti pokračovat
bůhví v jaké oblasti, copak máme právo dopředu určit, která to bude, a kterou jako nepotřebnou vyřadit? Nemusíme všechno
„vytěžit“ teď hned. Neberme příležitosti těm, co přijdou po nás.
13) Ať se nechá rozhodnutí, kde magnézium povolit a kde ne, na oblastní vrcholové komisi (OVK).
To je na první pohled sympatická snaha o decentralizaci. Ale naneštěstí se dotýká problematiky, která se netýká jen
„vnitřních záležitostí“ ČHS, ale také vztahu s ochranáři, tedy s relativně mocným vnějším subjektem. V takovém případě je
nanejvýš výhodné vystupovat jednotným způsobem, kdy jsme pro druhou stranu jasně čitelní a seriózní garanti dohod. Podstatnou
vlastností dobrého garanta dohod je to, že dokáže a má legitimitu takzvaně „hovořit za všechny“.
Současné OVK v první řadě nemají jasný statut, také není jasně stanoveno, kdo se jakým právem stává členem OVK, což značně
oslabuje legitimitu k takovému závažnému rozhodnutí, které byť se týká jen určité oblasti, může v celostátním měřítku
napáchat škody ve vztazích s ochranou přírody.
14) Ať nechá ČHS zákaz používání magnézia a restrikce za jeho nedodržování na orgánech OP.
I kdyby se zákaz používání magnézia na pískovcových skalách vyškrtl z pravidel lezení, ve většině atraktivních
pískovcových oblastí stále zůstane zákaz v nařízení orgánů ochrany přírody. Stanovy ČHS dávají členům za povinnost
dodržovat dohody ČHS s ochranáři, ochrana přírody je jednou z deklarovaných činností svazu. Lezení s magnéziem na pískovcích
by tedy znamenalo porušování nikoli pravidel lezení, ale tentokrát Stanov ČHS (§9 odst.2) a Disciplinárního řádu
(§1, odst.2, písm.f). Snaha vyškrtnout zákaz používání magnézia z pravidel lezení a přehodit restrikce na orgány ochrany
přírody v důsledku nic neřeší, protože se jich nezbavíme. Svou zbytečností to je vlastně absurdní požadavek. Prostě nelze
„vychytrale“ kličkovat. Dohody se mají dodržovat, jejich nedodržování je nemravné.
15) Pískovcová pravidla se v minulosti také měnila.
Pravidla se sice v minulosti několikrát novelizovala, ale vždy se jednalo o úpravu nějakého prvku pravidel, který se v
pískovcovém horolezectví už původně nacházel (změna minimální vzdálenosti kruhů od sebe, technologie osazení kruhu, kde
provádět stavění, apod.). Kdežto používání magnézia je něco naprosto cizorodého, mění to výrazně povrch skály v místě chytu,
brání to cítit rukou opravdový charakter pískovcové horniny. Legalizace magnézia je naprosto proti smyslu původních
pískovcových pravidel.
Zůstane zákaz, a co dál
Český horolezecký svaz pak musí vyvinout větší informační a výchovné úsilí tak, aby všichni lezci věděli, kde se
magnézium používat smí, a kde ne. Toto informační úsilí nemůže být omezeno jen na členy ČHS, protože jsou i nečlenové,
jejichž činnost má vliv na vztahy ČHS a ochranou přírody. Jde zde zejména o stále se zvyšující počet lezců navyklých na
magnézium z umělých stěn, kteří nevědí o pískovcové etice a pravidla nedodržují prostě proto, že je neznají.
K tomu existují informační prostředky jako například soustředěná snaha o propagaci v periodikách s lezeckou tématikou,
jasné a přehledné informační tabule přímo u přístupových cest do lezeckých oblastí. Významně může pomoci podpora lezeckých
autorit, lezecké vzory, a snaha správců skal mít na svém „hřišti“ pořádek.
Věnovat se v dnešní době sportovnímu lezení na vrcholové úrovni není levná záležitost, a ti nejlepší lezci pochopitelně
ve větší či menší míře potřebují pro svou podporu přitáhnout sponzory. Aby toho dosáhli, potřebují mít úspěch, a to takový,
který přitáhne pozornost co největší skupiny diváků a příznivců. Tedy úspěch ve stylu současné módy, úspěch odpovídající
nejrozšířenějšímu trendu. To je normální a neúprosný proces. Pískovcové lezení podle saských zásad svým důrazem na čistotu
stylu takovým lákadlem není. Věnovat se pískovcovému lezení podle tradičních pravidel je náročná cesta bez vidiny ocenění,
„ztrátová záležitost“, o které si řada lidí myslí, že se jí mohou na vrcholové úrovni věnovat jen tiší blázni. Pískovcové
horolezectví s čistým stylem je ojedinělá vzácnost, tedy logicky menšinová záležitost, která sponzory moc nezajímá. Chceme-li
tuto vzácnost zachránit, měl by ČHS více podpořit lezce, kteří se mu věnují, například vypsáním speciálního grantu nebo
významné odměny pro nejlepší prvovýstup, přelez nebo počin.
Zatímco osvěta, propagace a odměňování je prostředek působící po dlouhou dobu a běh na dlouhou trať, ihned po ruce jsou
restriktivní opatření. Členové ČHS mají k dispozici pro řešení přestupků Disciplinární řád a Disciplinární komisi.
Disciplinární komise je nezávislý orgán, který šetří přestupky podle přesných ustanovení Disciplinárního řádu. Restriktivní
opatření mohou ale daleko účinněji používat i jiné orgány ČHS, jako OVK nebo přímo oddíly.
- Co s uznáváním prvovýstupů? To všechny, které byly udělány s magnéziem, zrušíme?
Platná pravidla říkají, že prvovýstup učiněný v rozporu s nimi má být zrušen. Skutečnost je taková, že mnohé cesty
vytvořené „s magnéziem“ se zažily a lezou se. Vytloukat kruhy z takto udělaných cest by znamenalo víc škody než užitku.
Zde je nutno posuzovat situaci případ od případu, a posouzení konkrétních cest ponechat na místních OVK. Nové prvovýstupy
však musí OVK hlídat, už proto, že v některých povoleních k provozování horolezecké činnosti je hlášení zamýšlených
prvovýstupů SCHKO vysloveně podmínkou jejich vystavení.
- To všechny, kteří zákaz porušují, vyloučíme?
Vyloučení je krajní trest, spíše by si vstupující členové měli uvědomit, k čemu se hlásí a zavazují – pokud chtějí užívat
výhod legálního lezení v chráněných oblastech, musejí přijmout i dané podmínky. A tím spíše to musí platit pro ty, kteří
užívají dalších výhod členství ve svazu (reprezentanti) a ty, kteří vychovávají členy (instruktoři).
Pracovní skupina
Pracovní skupina zpracovala téma ve složení:
- Alena Čepelková - předsedkyně ČHS,HO Škrovád – koordinátorka
- Tomáš Kublák - HO Sakal
- Petr Jandík – VV ČHS
- Stanislav Šilhán – VV ČHS
- Jiří Rosol – předseda CVK ČHS
- Zdeněk Petráň – LKP, autor mnoha prvovýstupů v oblasti Prachovských skal
- Jiří Hušek - vedoucí Správy CHKO Jizerské hory
- Rita Schliková - spolumajitelka Prachovských skal
Zdroje
Celý dokument ke stažení ve formátu pdf:
Zachovejme tradiční pravidla českého pískovcového lezení (291,3 kB)
Zdroj celého článku: Český Horolezecký Svaz - ČHS
Originál článku zde
|
