Lezení v sektoru Desplomilandia - El Cable, Triangulo.
Den 10:
Lezení v sektoru Desplomilandia - Buena Sombra.
Den 11:
Zevling u sektoru Las Encantadas.
Kliknutím na obrázek v textu otevřete nový, větší.
Konečně, opět výlet do pořádných skal. El Chorro jsme domlouvali čtyři měsíce dopředu a
v okamžiku nákupu letenek od Smartwings bylo rozhodnuto. Motivace je vysoká, lezeme na překližce
co to dá, bohužel, ven to přes zimu moc nešlo, kromě jednoho pěkného víkendu na Rovišti.
Mírné pocuchání nervů nám způsobily akorát autopůjčovny na letišti v Malaze. Auta jsme začali
shánět tři týdny dopředu, ale ani jedna z levnějších půjčoven (Malagacars, Albacars,..) nereagovala
na naše online rezervace ani na telefony. Nakonec se přeci jen zadařilo a Tony's Car mi posílá
pět hodin před odletem potvrzení rezervace. Matěj takové štestí nemá, tak odlétá lehce
nervózní, jestli pak tam na něj někdo bude čekat a předá mu žihadlo Fiat Panda.
Po mírném bloudění a hledání místa převzetí aut na letišti, borce přeci jenom najdeme a po rychlém
vyřízení formalit nasedáme do našich šedivých sporťáků po pás. Do Ardales, naší finální destinace,
dorážíme bez většího bloudění ve včerních hodinách.
22.4. Frontales - Albercones: Následující den se probouzíme do zataženého a chladného rána.
Tak tohle že má být slunné jižní Španělsko? Na rozkoukání vybíráme sektor Frontales s krátkým nástupem a rozlézáme
se na dvou cestách Putifero 5+ a Zulu Express 6a+. Lezeme ztuhle, jak želvy po zimním spánku.
Déšť na sebe nenechává moc dlouho čekat a za chvíli o našem plánu na zbytek odpoledne rozhoduje
chcanec.
23.4. Frontales - Castrojo: Druhý den se počasí o něco lepší, ale přeháňky přetrvávají. Mikuš začíná
chválit svou sestru, jak dobře mu doporučila, aby si tu goráčovku do batohu přeci jen vzal. Mě musí
postačit soft-shellka. Stařík nadšeně nalézá do převisu a hobluje lezky na Simon ha perdido el panadero 6c+ a
Little Brown Baby 7a+. Martina ke konci dne odolá povzbuzování Matese s Mikem a vylézá 4+ poprvé na prvním.
24.4. Frontales - Poema Roca: Fotogenická jeskyně v Sektoru Frontales. Rozlézáme se na několika lehčích cestách, a potom
Mikuš dává s jedním pádem cestu Poema de Roca 7a. Ja jsem 7a ještě nikdy nevylez, a vidina nataženého lana
po Mikušovi je lákavá. Zkouším jí tedy TR, ale natejká mi tak rychle, že sedím už v páté expresce. Cestu po třech
odsedech dolézám. A pak že jsou cetsy v Chorru nadhodnocené. Když ji porovnám s cestou DNA za 7a+ na Kalymnosu v Grande Grottě,
připadala mi Poema de Roca o něco težší, i přesto že má podobný charakter lezení v převisu za krápníky.
25.4. Desplomilandia - Buena Sombra: Krásná oblast u umělých jezer (přehrad) kousek od Chorra. Je zde hodně lehčích a dlouhých cest, ale i práskači zde najdou pár cest kolem 7b až 8a.
Vybíráme sektor Buena Sombra, kde dáváme několik krásných linií za 6a až 6c.
26.4. "Odpočinkový" den, výlet na Gibraltar. Sranda začíná, když na celnici Karin zjistí, že je Gibraltar
britské území, a že ji tam bez občanky nepustí. Mates zůstává za čárou taky, protože
si zapoměl doklady v apartmánu a vzhledem k jeho klidné povaze málem zmlátil celníka.
Do centra dojedeme místním busem MHD za 0.8 EUR. Staříka po chvíli znechutí
davy turistů a společně s Martinou, která jde za celnici utěšovat Matese, to po chvíli otáčí. My se po průchodu centrem
dostáváme ke stanici lanovky, kde se nás jěště snaží odchytnout místní borci z cestovky, že je prý jejich
výlet nahoru minibusem výhodnější, že se budeme moct vyfotit s opičkou na rameni a nemusíme stát tu
hodinovou frontu na lanovku. Čekáni na lanovku bylo ve skutečnosti pouze dvacet minut a opiček bylo až dost i tak.
Hned u výstupu z lanovky nás vítá první Makak, válející se ve stínu na zábradlí.
Po povinném foto panorama města s přístavem, jdeme pěšky po vrstevnici směrem k nejjižnějšímu cípu, kde se nachází děla
a výhled na Afriku do Maroka. Cestou potkáváme plno drzých nebo naopak líných tlustých opic. Abychom se dostali až k dělům,
musíme ještě platit vstup 4 EUR, ale stojí to za to. Chodbami vytesanými do vápencové skály se dostáváme až k dělu samotnému.
Zatuchlé a tmavé prostředí inspiruje rejžu Mika k natočení dalšího pokračování Terminátora. U děla nám dává Libor přednášku,
jak se s dělem pracuje, kde se nabíjí a jak se zaměřuje což jen popudilo Mika k dalšímu záběru do jeho filmu o Terminátorech.
Nazpět ve městě dáváme typicky britské fish&chips s vychlazeným pivkem.
27.4. Escalera Arabe: Hic jak hovado a náš tým vyráží do oblasti, kde svítí celý den, bez možnosti úkrytu.
Lezeme Dos tetas tiran 6b a fotíme se na krásné linii vedle, která není v průvodci. Mates zkouší s Martinou lézt čtyřkovou vícedélku, ale
po krátké výměně názorů, kdy z Martiny na štandu padají slova nechci, vrtulník, nebudu...to v první délce vzdávají.
Mik ještě leze v horním sektoru cestu Diedre torpedol 6c, ale po odsedu v nejtěžším místě se lehce nasírá a jde se raději
fotit do 7c vedle, ke třetímu nýtu, po vzoru Staříka.
28.4. Kaňon - Africa wall: Po neustálém lezení jednodélek, moje i Mikovo srdce prahnou po dobrodružství. Volíme
lezení v kaňonu, konkrétně sektor Africa se stejnojmennou cestou za 6b+. Cesta má čtyři délky
a z fotky v průvodci vypadá sektor super exponovaně, a to taky byl. Autama jedeme kolem kempu stále dozadu, kde parkujeme
kousek od železničního mostu. Vyšlapaná cesta je dobře vidět, prochází kolem nového, zeleného železničního
mostu, kde čekáme, až se z nástupu na stezku Camino del Rey vytratí skupina lezců a britských turistů s průvodcem, které
expozice a výhled, do místy 100m hloubky pod sebou, vyváděl trochu z míry.
A co vlastně Camino del Rey, neboli Cesta králů je zač? Na webu se to jen hýři synonymy jako: Stezka odvahy pro náročné, Nejnebezpečnější stezka Evropy,
nebo Cesta Chucka Norrise do základní školy apod. No vyberte si sami své synonymum k této celosvětové raritě. Video natočil Daniel Ahnen z Youclimb Productions
(www.youclimb.de). Pozor, záběry vypadají děsivěji, než jaké to ve skutečnosti je ;-):
Největším lákadlem oblasti je 5 km dlouhý kaňon El Chorro - Pramen, sevřený až 400m vysokými vápencovými stěnami, který si svou oblibu získal především v řadách horolezců,
kteří se sem vydávají zejména v zimních měsících, kdy je jinde v Evropě přírodní lezení nemožné.
A nyní slibovaný extrém. Ti, kdož v sobě najdou dostatek odvahy, lépe řečeno dokážou potlačit pud sebezáchovy, vyrazí do přímo do kaňonu El Chorro.
Ten zdobí technická památka, nikoliv přírodní, které nemá nejen v Evropě obdoby.
Stavba soustavy přehrad, budovaných na řece Guadalhorce v letech 1914-1921, byla na žádost samotného španělského krále Alfonse XIII zpřístupněna pomocí stezky, kterou
přímo na hraně strmých skalních stěn představovaly betonové desky na železných vzpěrách. Tento popis jen stěží vystihuje realitu. Představme si, že nad více jak 100 metrovou
propastí dnes procházíme po soustavě vratkých, rozpraskaných, děravých a především chybějících asi půl metru širokých deskách, jejichž datum výroby je někdy krátce po první
světové válce, nemluvě o trvanlivosti, která je i vzhledem k současnému stavu naprosto jedinečná.
Tuto ojedinělou stavbu si nechal král vybudovat, aby mohl osobně dohlížet na stavební práce. Tak zde krom stezky vznikla i soustava tunelů i železniční trať, která byla stejně
jako zbytek komplexu otevřena v roce 1921. Celý tento úchvatný jev dostal jméno Caminito del Rey, tedy Královská stezka. Odvážný král po ní dokonce,
pevně přitisknut ke skalnatým stěnám, prošel. Cesta se měla stát jedením z turistických zázraků Španělska. Leč nestalo se tak. Údržba chodníku byla finančně a technicky
příliš náročná a trasa byla zanedlouho uzavřena a tento status jí vydržel až do dnešních dnů. Stezka si v celé své historii vyžádala již několik lidských životů a proto
není divu, že se španělské úřady snaží od této atrakce jakkoli odpoutat pozornost potencionálních dobrovolných sebevrahů, pro které má však filosofie outdooru pochopení.
Ze všech přístupových cest, především dvou hlavních, bylo odstraněno prvních několik metrů desek, čímž měl být vstup do kaňonu znemožněn. Kdo jiný, než adrenalinu chtivý turista,
by tento počáteční komplikaci měl překonat. Přístup do kaňonu je možný ze severu, od přehrady Pantato, kde však cestě brání kovová brána a odstřelených prvních 5m stezky.
Tuto zábranu však lze překonat riskantním výstupem a následným sestupem, který však vzhledem k Vaší bezpečnosti nebudu podrobněji popisovat. Touto cestou se dostaneme do
nejužšího místa soutěsky. O mnoho zajímavější je přístupová cesta do Caminito del Rey, která vede od jihu. Výchozím bodem bude vesnička a vlaková zastávka, která dostala jméno
podle samotného kaňonu - El Chorro. Již od zmiňované zastávky je cesta k soutěsce víceméně jasná.
Vápencový masiv s ostrým zářezem kaňonu snad nelze přehlédnout. Cesta odtud vede okolo jezera s průzračnou a netypicky nazelenalou vodou. Čím blíž Caminitu jsme, tím menší
dušička v nás je. Visuté můstky, vratké přechody a absence hned několika metrů betonových panelů již dává tušit, co nás v nejbližších hodinách čeká. Tam kde chybí část stezky,
je připraveno jistící lanko, či konopný provaz, který by se spíš hodil jako šibeniční lano pro ty, jimž strach nedovolí udělat už ani krok dopředu, natož zpět. O zábradlí si
můžeme nechat zdát, od pádu do stometrové propasti nás dělí jen centimetry a někdy ani to ne, to když budeme chybějící traverzy obcházet po rezavé kovové trubce - rámu, jež tvoří
podklad celé stezky. Rizikovými partiemi jsou především místa, kde se kaňon a stezka stáčí. Tady se do odvážlivců opře i často silný poryv větru, který naruší již tak napjatou
stabilitu. Přemostění přes strž jsou relativně zachovalá, ale skutečně jen relativně, naopak přístupy k železničním tunelům jsou naprosto neschůdné, což je rozhodně škoda.
Jistou nadějí a zároveň hrozbou adrenalinového dobrodružství je plán regionálního govermentu Andalusie, který v roce 2006 schválil, resp. přednesl plán na obnovu Caminita del Rey
v ceně přesahující 7 miliónů Euro.
Na cestě Africa je nejzajímavější dostat se vůbec k nástupu, ke kterému se slaňuje přímo z výlezu tunelu. Tunelem
teče někdy voda, takže je přístup do sektoru bez šance. My měli to štěstí, že byl tunel suchý, ale slanění je 52m dlouhé a my měli
jen 80m lano. Tento problém jsme nakonec vyřešili jinak, ale to už přeskakuji. Nejprve po překročení mostu s potrubím,
hledáme tunel ve skále, což není vůbec jednoduché a několikrát se ztrácíme ve spleti chodeb tunelů. Mik nakonec
objeví úzkou skulinu na konci mostu pod kterou vede vodovodní kanál od přiléhající přehrady. Za chvíli nás pohlcuje tma a
samozřejmě bez čelovek, za pomoci blesku od foťáku nacházíme cestu ven, resp. dovnitř do sektoru Africa v kaňonu.
Na konec první délky Afriky se dá slanit i tak, že se vyleze krátký, zato exponovaný, lehce stoupající
traverz (zhruba za 4) a odtud se ze slaňáku slaní, což byla i naše volba. Slaňuji za pomoci prusíku první, do díry pod sebou, kde hučí
řeka a fouká vítr. Když vidím, jak mi konce lana plápolají pod převisem ve vzduchu, suše polknu a jsem za ten prusík
a uzlíky na konci lan víc než rád. Slanění není přímočaré, vede trochu doprava (pohled shora), ale naštestí jsou
cestou nýty z jiných cest, do kterých cvakám postupně expresky, abych se kyvadlem lana nedostal pod hluchý převis se špatnou možností návratu.
Za chvíli jsem s úlevou na štandu u konce první délky a když přijede Mik, převazujeme lano a slaňujme
první délku až k nástupu.
Plný nadšení nastupuju do první délky za 6a+, ale překonat lehký převis mi
dělá trochu problémy. Hukot vody dole, vítr a slabé jištění dělají taky své, ale nakonec to pustí a já si zbytek délky
pěkně užívám. Druhá délka za 6b+ čeká na Mika, který nejdřív hledá, kudy to vlastně vede, protože nad ním nejsou vůbec žádné
nýty, což vidí správně, ale v tomhle sektoru se prostě s jištěním šetří jak se solí a Mik zajišťuje první lehké
metry smyčkami a friendy. V lehce převislé, otevřené spárce se trochu trápí, morál ubývá, ale nakonec statečně a bez odsedu
dolézá na štand. Myslím si, že to je spíš za 6c, ale naštěstí byly kolem spárky malé, zato ostré chyty, takže jsme žábu použili jen minimálně.
Hurá do třetí, podle průvodce za 5. Marně hledám v cestě nýty a trochu vyklepanej dolézám délku celou po vlastním jištění (ještě že jsme měli ty čtyři friendy a pár smyc).
Čtvtá délká se nám kvůli špatnému odjištění, jít direkt za 6b+ vůbec nechce a Mik to oblézá zleva lehkým terénem až na vrchol. Je už celkem pozdě,
tak nadvakrát slaňujeme zpátky do tunelu. Cestou domů do Ardales, dáváme ještě koupačku v jezeře.
29.4. Desplomilandia - El Cable a Triangulo:
K sektoru El Cable vede od silnice štěrková cesta. V průvodci píší, že pokud nemáme 4x4, je lepší nechat auto v půlce této cesty a zbytek dojít po svých.
No jo, to zase přehánějí, řekneme si a zkoušíme, co dokáže Panda s pěti lidma na palubě. Nejdřív se jí moc nechce, a za chvíli už stojím na místě a jenom hrabu.
Aha, tak měli hoši z průvodce jednou pravdu. Sektor El Cable je pojmenovaný podle elektrického vedení, které nad skálou vede (nejdřív jsme totiž lehce bloudili).
Najde se tu pár pěkných cest, my jsme se rozlezli na Maritobi 6a+ a potom bušíme Aro de santo 6c+. Na Akira 7b, se bohužel nedostalo. Stařík, sektorem znechucen, valí do El Trinagulo, který je navíc
převislý a jelikož začíná trochu pršet, naprosto vyhovující. S Mikem tam po chvíli dorážíme taky, a hned si dává cestu Que tal mea tu padre 7b s klíčovým, boulderovým krokem těsně pod topem.
30.4. Desplomilandia - Buena Sombra: Návrat do oblíbeného sektoru. Jednak se tu dají lézt některé cesty i za deště a potom tu mám vyhlídnutou cestu po krápníkách Los zauden 7a. Mezitím,
co se na to rozlézám vedle v šest áčkách, mi to chce stařík ukrást a leze mi do ní. Naštěstí se mu nelíbí a z třetí presky slézá dolů, že je to moc silový. Sice ji na první pokus
prosedím, ale po chvilce odpočinku se kousnu, a přelézám naráz své první, poctivé 7a. Dostatečně motivovaný lezu ještě Viejos y puertas 7a, ale ta je pouze o jednom kroku nad převisem a podstatně
lehčí než Los zauden. Večer patří oslavě k vylezeným cestám v místním baru u Joeho.
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)