Aconcagua

Partneři:

Aconcagua (6.962 m)

Polský ledovec - traverz

FOTOGALERIE

Termín:
8.1. - 31.1. 2008

Itinerář:

Den 1-2:	Praha -> Mendoza
Den 3:	Mendoza
Den 4:	Mendoza -> Penitentes
Den 5:	Penitentes (2.200m)
Den 6:	Penitentes (2.200m) -> Punta de Vacas (2.300m) -> Pampa de Leňas (2.800m) = 5h (+500m)
Den 7:	Pampa de Leňas (2.800m) -> Casa de Piedra (3.200m) = 5h 30min (+400m)
Den 8:	Casa de Piedra (3.200m) -> Plaza Argentina (4.200m) = 4h 30min (+1.000m)
Den 9:	Plaza Argentina (4.200m)
Den 10:	Plaza Argentina (4.200m) -> Tábor 1 (4.900m)-> Plaza Argentina
Den 11:	Plaza Argentina (4.200m) -> Tábor 1 (4.900m) = 2h 30min (+700m)
Den 12:	Tábor 1 (4.900m)
Den 13:	Tábor 1 (4.900m) -> Tábor 2 (5.900m) -> Tábor 1
Den 14:	Tábor 1 (4.900m) -> Tábor 2 (5.900m) = 3h 45min (+1.000m)
Den 15:	Tábor 2 (5.900m)
Den 16:	Tábor 2 (5.900m)
Den 17:	Tábor 2 (5.900m) -> Vrchol (6.962m) = 5h 45min (+1.062m) -> Tábor 2
Den 18:	Tábor 2 (5.900m) -> Plaza Argentina (4.200) = 4h 30min (-1.700m)
Den 19:	Plaza Argentina (4.200m) -> Punta de Vacas (2.300m) = 9h 30min (-1.900m) -> Penitentes
Den 20:	Penitentes -> Mendoza
Den 21-24:	Mendoza
Den 25-27:	Mendoza -> Praha

Kliknutím na obrázek v textu otevřete nový, větší.

Tři týdny dovolené. Je říjen, na výplatní pásce mám celkem ještě 21 pracovních dní volno a přemýšlím, co s nimi. To by chtělo podniknout něco většího. Hmm...v Jižní Americe začne léto. Surfuji na netu a do oka mi padne Aconcagua. Ale když už, tak by to chtělo něco víc technického než je normálka. Bohužel se mi z nejbližšího okolí nepodařilo nikoho přemluvit a tak přišla na řadu agentura. Jelikož jsem našel pouze dvě, které dělají Polský ledovec, a z toho pouze jedna, pro mě v super termínu, jdu do toho. Nakonec jsme Polish Direct nešli, ale i tak stál výlet za to.

Den 1 - 2: Praha -> Mendoza

Je 8. ledna 2008, půlnoc a já stepuji na autobusovém nádraží Florenc. V hlavě se mi honí seznam všech věcí a snažím se vzpomenout, co všechno jsem zapomněl doma. Na zádech mám několikrát přebalený, 20kg batoh a v ruce příruční tašku do letadla. Jak tak na ni koukám, začínám vymýšlet vyjednávací postup v případě, že se její velikost nebude líbit slečně u vstupu do letadla. Za chvíli přijíždí "žluťásek" a o zbytku cesty na vídeňské letiště si už kromě přestupu v Brně nic nepamatuji. Na letišti ve Vídni čekám asi pět hodin na odlet, ale v porovnání s tím, co mám před sebou, je to čas spíše úsměvný. Celkem mě čeká 27 hodin letu a 16 000 km. Doba letu byla prodloužená hlavně přestupem a čekáním v Atlantě. Pokud by někdo plánoval let přes Atlantu, upozorňuji, abyste si mezi přestupy vyhradili čas ne kratší jak dvě hodiny, hlavně z důvodu množství kontrol a imigračního.

Cesta do Casa de Piedra. foto by © Jan Virt

Den 3: Mendoza

Přílet do Mendozy je jako do jiného světa. Teplota 35°C, vlhkost 90 a já mám na sobě kalhoty, fleesku a pohorky. V příletové hale na mě už čeká vůdce Sean spolu s Osvaldem a odvážejí mě do hotelu Horcones, kde se setkávám se zbývajícími členy expedice, Gavinem a Guyem. Hotel je na argentinské poměry fajn. Nachází se v centru Mendozy a cena za noc se snídaní byla 25 USD. Zařizujeme permity do národního parku Aconcagua. Večer kontrola vybavení a dokoupení zbývajících věcí, hlavně potravin.

Sukulent. foto by © Jan Virt

Den 4: Mendoza -> Penitentes

Dopoledne nás u hotelu vyzvedává minibus od mulařské společnosti a vyrážíme směr Penitentes. Cesta trvá asi 3,5h, ale rychle to utíká, protože je stále se na co dívat. Odpoledne jsme už na místě a ubytováváme se v Refugio Cruz de Caňa. Odpoledne se jdeme projít na okolní kopec, což lze brát i jako počátek aklimatizace.

Den 5: Penitentes - volný den

Po předchozí procházce si vybíráme jednu menší skalku v okolí. Lano, úvazky a nějaké ty smyce máme s sebou a kolem desáté ráno jsme už nalepení na šutrech. Každý druhý chyt zůstává v ruce a za chvíli máme pocit, že celá skála drží pohromadě tak trochu silou vůle. Po tomto prvovýstupu se ale cítíme skvěle a pivko dole v Refugiu chutnalo znamenitě. Ve zbytku dne vážíme zavazadla, která půjdou na muly.

Tábořiště Pampa de Leňas. foto by © Jan Virt

Den 6: Penitentes -> Punta de Vacas -> Pampa de Leňas

Kolem desáté hodiny dopoledne nás vyzvedává pick-up mulařské společnosti a dováží nás do deset minut vzdáleného nástupu na třídenní trek do základního tábora, Punta de Vacas. Cílem dne je tábořiště Pampa de Leňas ve výšce 2.800m. Bohužel jsem si těchto 15km trochu stížil tím, že jsem nesl 20kg batoh, netušíc, že budeme mít každý večer zavazadla z mul k dispozici. Na další den bylo tedy jasno, a batoh se mi ulehčil o pěkných 12kg tím, že jsem prostě nacpal naše barely a tašky, které nesly muly. Cesta do Pampa de Leňas vede stále podél řeky Vacas, kterou máme neustále po pravé ruce. V tábořišti se permitem prokazujeme u rangerů parku, kteří si nás zapisují a dávají nám očíslovanou igelitku na odpadky. O zpestření večera se postarali vůdci mul, takzvaní gauchos, tím, že nám ugrilovali typické argentinské steaky, tzv. asado a pro zájemce byl připravený čaj maté.

Strejda mulař. foto by © Jan Virt

Den 7: Pampa de Leňas -> Casa de Piedra

Celkem pohodový den. Casa de Piedra je pouze o 400m výš, zato se jde o něco déle. Vycházíme v devět, abychom co nejvíce využili stín a příjemnou ranní teplotu. Ve 14:30 jsme na místě. Ke konci dnešního treku je konečně vidět Aconcagua a naše motivace prudce narůstá. Polský ledovec je odtud opravdu impozantní.

Tábor Casa de Piedra. foto by © Jan Virt

Den 8: Casa de Piedra -> Plaza Argentina

Z Casa de Piedra se vychází celkem brzy ráno. Ještě předchozí den se s vámi gaucho domluví, aby byla zavazadla připravená plus minus na osmou hodinu, protože se musí s mulami ještě ten den vrátit do Casa de Piedra. Nejlepší zážitek z cesty je hned ráno, kdy musíme překročit řeku Vacas a to rovnou asi pět ramen. Plaza Argentina, neboli základní tábor je posledním stanovištěm mul a zároveň naším dočasným domovem. Nachází se ve výšce 4.200m a tam poprvé pociťujeme úbytek kyslíku. Velikostí je o něco menší jak Plaza de Mulas na normálce, ale nabízí podobný komfort, v podobě satelitního telefonu nebo objednání pizzy za 20USD. Hned po postavení stanů se jdeme opět zaregistrovat do officu rangerů, kde také obdržíme všemi oblíbený "shit bag", neboli igelitový pytel na biologický odpad, který se musí ve výškových táborech používat.

Aconcagua na dosah. foto by © Jan Virt

Den 9: Plaza Argentina - odpočinkový den

Kromě toho, že jsme třídili jídlo a ostatní materiál na další dny, se dá asi deset minut chůze z tábora pěkně bouldrovat. Jsou tam tři bouldery a lézt na nich v pohorkách byla docela zábava.

Lentikulární mrak nad Aconcaguou. foto by © Jan Virt

Den 10: Plaza Argentina -> Tábor 1 -> Plaza Argentina

Tady už začíná hra s výškou. V osm ráno pochodujeme s plnou polní směrem do 1. výškového tábora který se nachází v 5.000m. První den vynášíme stany, bomby, lezecký materiál, cepíny, mačky, a jídlo na dalších sedm dní. Kamenitá cesta vedla podél pravého břehu ledovcového potoka, který poté překračujeme a po moréně postupujeme do jedničky. Nejtěžší úsek cesty je těsně pod táborem, kdy se jde do prudkého kopce po šotolině a poté korytem potoka. V C1 stavíme stany, vykládáme zbytek harampádí a v rámci aklimatizace tam hodinu odpočíváme. Na cestě zpět mě trochu pobolívá hlava, ale k večeru to už ustupuje.

Tábor 1 - 4.900m. foto by © Jan Virt

Den 11: Plaza Argentina -> Tábor 1

Druhý výnos materiálu do "jedničky" bylo poznat, že si tělo zvyká na výšku. I když jsou batohy stejně těžké jak předchozí den, zvládáme výstup o něco rychleji. V průběhu dne se nad Aconcaguou tvoří lentikulární mrak, který značí přicházející bouřku. Ještě než dorazíme do tábora, rychle se zatahuje a celý večer nám sněží a fouká silný vítr. Naštěstí to nebylo Viente Bianco, pověstný vítr, který může trvat od několika hodin po několik dní a dosahovat rychlosti až 200km/h. Spánek byl tu noc opravdu minimální. I když jsem měl špunty do uší, vítr venku byl stále slyšet a pohyby stanu mávaly i se vším ostatním uvnitř.

Penitentes v jedničce. foto by © Jan Virt

Den 12: Tábor 1 - odpočinkový den

Prostě se jedlo, pilo, fotilo a chrnělo.

Den 13: Tábor 1 -> Tábor 2 -> Tábor 1

Další ze zábavných vynášek matroše. Cesta do dvojky je dobře viditelná a naštěstí nemusíme procházet žádná pole s penitentes, což jsou ledovcové útvary typické pro Jižní Ameriku, které vznikají působením tepla a větru. Cestou jsou nádherné výhledy na okolní kopce.

Pohled na cestu do Tábora 2. foto by © Jan Virt

Den 14: Tábor 1 -> Tábor 2

Konečně poslední den vynášky. Sean začíná mít ve dvojce pochybnosti o slezitelnosti ledovce přes Polish direct. Konečné rozhodnutí jestli ledovec ano nebo ne má padnout zítra po jeho obhlídce. Za celou dobu od základního tábora až sem jsme na něm viděli pouze dvě dvojice. Z toho to jedni vylezli a druhá to v půlce otočila.

Den 15: Tábor 2 - odpočinkový den

Prostě se pilo, fotilo a chrnělo. Kdo si všimnul toho, že jsem vynechal slovo jedlo, tak chválím. Ve dvojce už totiž silně opadla jakákoliv chuť jídlu. Pro kemp 2 jsem si vyhradil dvě porce sušeného expedičního jídla od Vaude, ale nedal jsem ani jednu. Člověk se musel opravdu přemáhat, aby do sebe nasoukal alespoň nějaké müsli, oříšky a čokoládu. Vysvětluji si to tím, že si tělo šetří červené krvinky pro důležitější orgány než žaludek. Důležité bylo hlavně pít, minimálně 2 litry denně, ale mírným bolestem hlavy, hlavně přes noc, jsme se stejně nevyhnuli. Dopoledne si dáváme krátkou procházku po začátku ledovce. Jelikož sněžilo pouze poslední dvě noci a z toho většina přes den stejně roztála, byl ledovec jeden led. Sean nakonec rozhoduje pro výstup cestou Polish traverz, neboli také False Polish route. Nastupuje u mě zklamání a silná demotivace. Celou dobu jsem se těšil na seriózní výstup s lanem a dvěma cepíny a nakonec mám jít traverz s napojením na normálku. No to bude terno. Připadá mi, že jsem z naší výpravy jediný, komu to vadí. Kluci se s tím smířili docela rychle. Seanovo protiargumenty zní: stav ledovce, kondice týmu, fakt, že jsme na ledovci viděli tak málo dvojic a v neposlední řadě mnohem složitější možnost sestupu v případě, že by se chtěl někdo vrátit. Všude přítomný vítr foukal nonstop a přes noc sněžilo. Teplota přes den - 5°C, přes noc - 20°C. Péřovka se tedy ve dvojce náramně hodila.

Tábor 2 s Polským ledovcem v pozadí. foto by © Jan Virt

Den 16: Tábor 2 - odpočinkový den

Čekání na zlepšení počasí. Ráno fouká silný vítr. Ačkoliv popis zní odpočinkový den, měl jsem pocit, že i když jsem nic nedělal, ztrácel jsem energii. Pokud zítra nevyjde počasí, a my budeme muset čekat další den, naše šance na dosažení vrcholu se prudce sníží. Byl to závod s vlastním tělem.

Den 17: Tábor 2 -> Vrchol -> Tábor 2

Počasí se naštěstí vylepšuje a za svitu čelovek v sedm vycházíme. Venkovní teplota - 23°C. Bohužel po hodině chůze to Guy otáčí, bojí se omrzlin na rukách, takže dál pokračujeme ve třech. Také cítím konečky prstů, ale za necelých třičtvrtě hodiny budeme na sluníčku a tam se relativně ohřejeme. Na normálku se napojujeme asi 100m pod bivakem Independcia. Před námi jsou stáda lidí a i když svítí slunce, ochlazuje nás silný vítr. U chatky Indepencia (6.400m) si dáváme delší přestávku. Nacpu do sebe stěží jednu Deli, kterou zapíjím Tangem na hranici mezi vodou a ledem. Nad Independcií předbíháme dva polomrtvý "hady". V tu chvíli nebylo těžké uvěřit, že se na vrchol dostane pouze každý třetí. Na některých tvářích bylo vidět totální vyčerpání a to měli ještě dobrých 400m do vrcholu. By mě zajímalo, jestli si takoví lidé uvědomují, že musí ještě zpátky. Nejhorší pohled byl v místě zvaném Canaleta, kde se všichni váleli jak v lazaretu. Někdo zde nechával už beztak prázdné batohy. Gavin to poté, co na nás ztratil už dobrých 45 minut, nad Canaletou vzdává. I když na to dle mého názoru fyzicky měl, psychicky to nevydržel. Otočit to v té výšce je totiž tak jednoduché. Mě celkem pomáhalo myslet na pořádný steak a pivko v Mendoze. Posledních 200m bylo opravdu náročných. Vrcholu dosahujeme ve 12:45. Ani si v tu chvíli neuvědomuji, že jsem na vrcholu nejvyšší hory amerického kontinentu a ve výšce téměř sedm tisíc metrů nad mořem. Člověk je tam nahoře výškou jak omámený. Po zapsání do vrcholové knihy se loučíme s vrcholem a scházíme do dvojky. Počasí se změnilo a slunce zakryly mraky. Sestup byl náročnější než jsem čekal. I když jsem se snažil soustředit na každý krok, nevyhnul jsem se zakopnutí jedné mačky o druhou, přičemž jsem si naštěstí jenom ohnul hůlku.

Den 18: Tábor 2 -> Plaza Argentina

Kolem jedenácté vyrážíme s nacpanými a těžkými batohy do základního tábora. Po včerejším dosaženém vrcholu jdu pomaleji a cestou dolů se těším na pizzu v jednom z mulařských stanů. I když to byla jen placka s rajčaty, trochou sýru, cibulí a za 20USD, chutnala po dvou týdnech těstovin znamenitě. Večer se mění počasí, základní tábor pokrývá vrstva sněhu a okolní kopce dostaly úplně novou tvář. Rangerům vracíme shit bag s dárečky a pytle s odpadky.

Den 19: Plaza Argentina -> Punta de Vacas -> Penitentes

Velmi dlouhý a náročný den. Čekalo nás 40km sestupu po kamenité cestě. Ve stanici Pampa de Leňas se odhlašujeme z národního parku. Nejdelší úsek byl z Pampa de Leňas na silnici, který se zdál nekonečný. V Penitentes si dáváme zasloužené pivo a pořádný steak.

Den 20 - 25: Penitentes -> Mendoza

Mendoza je okouzlující město nacházející se ve stejnojmenné provincii, která je známou vinařskou oblastí. A co že se tam dá pět dní dělat? Jezdit po vinicích, ochutnávat místní vína, jíst výborné argentinské hovězí a cpát se zmrzlinou. Zklamání z nedosažení vrcholu přes Polish direct postupně opadlo a já si užíval jihoamerického léta, když bylo v ČR zataženo a teploty kolem nuly. Loučení s Jižní Amerikou bylo těžké a já již přemýšlel nad dalším výletem. Co třeba Alpamayo nebo Ama Dablam?

Účastnící zájezdu: Sean James, Gavin Turner, Guy Munson

Poznámka k vodním zdrojům: Po dobu treku do Základního tábora je v každém tábořišti hadice s vodou. V ZT jsou také hadice s vodou, ale pozor na to, u koho si ji nabíráte. Některé stany mulařů s tím měli problém, prý že k nim nepatříme a ať si jdeme jinam. V Táboře 1 je ledovcový potok, který je dopoledne čistý, ale v průběhu dne se začne zabarvovat dohněda, díky tajícímu ledu ve vyšších polohách. V Táboře 2 jsme měli dvě malá jezírka. Bohužel díky nízkým teplotám neustále zamrzlá a dostat se k vodě vyžadovalo značnou námahu při rozbíjení ledu cepínem. Nebo se dalo vyčkat, až nějaký opravdu dehydrovaný zoufalec díru v ledu vytvoří za vás, a pak stačilo vyběhnout ze stanu a nabrat si. Doporučuji používat po celou dobu tablety pro filtraci vody. Vodní filtr potřeba není.

Aconcagu v žádném případě nepodceňujte! I když se může zdát, že se jedná o pohodový výstup, nedoporučoval bych ho nikomu, kdo nemá slezené alespoň některé z nejvyšších vrcholů Alp. Nejhorší na Aconcague jsou náhlé změny počasí a teplot, nemluvě o známém větru Vinte Bianco, který může dosahovat až 200km/h a trvat od několika hodin po několik dní. Ne nadarmo se jí říká malá osmitisícovka, vzhledem ke specifickým klimatickým podmínkám a tedy řidšímu vzduchu, než u jiných sedmitisícových vrcholů.

Statistika dosažení vrcholu hovoří celkem jasně: Normálka 54,6% a Polský ledovec - traverz 45,4%.
Data jsou za sezónu 2004/2005. Zdroj: www.aconcagua.com

Seznam vybavení a zkušenosti s ním: Seznam věcí

Poděkování za podporu patří mé rodině a firmám Sambarsport, Tilak a Devold.

FOTOGALERIE

Odkazy:

aconcagua.cz - Souhrnné info o Aconcague, CZ
aconcagua.com - Souhrnné info o Aconcague, EN

Fieldtouring - Expediční agentura, EN
Lanko Expediciones - Cestovní kancelář, muly, EN, ES